The rule number 1 in lab: Never lick the spoon.

Všichni jsme krásní aneb Alibismus jako životní styl

7. července 2017 v 13:25 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Jako hele, já chápu, že člověk musí sám sebe přijímat, ale to, co pozoruji poslední dobou, to už hraničí s nutností odborné pomoci. Národ, lépe řečeno celé lidstvo, se vyžírá k prasknutí a nikomu to nevadí. Stáváme se chodícími sudy sádla a šťastně přitom tleskáme ručičkama, protože takhle se máme rádi. Protože každý se přece musí umět přijmout takový, jaký je, dokonce i ta bečka ze třetího patra, která má dva metráky a nevyleze ani z postele, protože jenom když na to pomyslí, už se zadýchává a musí si dát pohov.
Takhle ne, přátelé.


Dostáváme se do stavu, kdy je jakákoli kritika brána jako osobní útok. A nemusí jít nutně jen o kritiku tělesné konstituce. Prostě a jednoduše: každý může mít dneska názor, ale nikdo nesmí svým názorem konfrontovat někoho s rozdílným názorem, jinak je zle. A kult vnitřní krásy a sebepřijetí je přesně s tímto postižením společnosti spjat.
Vezměme si modelovou situaci. Aničce je 16 let, je to prostě normální holka. Po nástupu na střední se dostala do obrovského stresu, začala se přejídat a nabrala něco kolem 20 kilo. Z Aničky je tedy kulička. Anička na sobě změnu pozoruje, nicméně rodiče ji chlácholí, že je to jen dočasná fáze, tak s tím nic nedělá. Roky uplynou, Aničce je 18, z 20 kil se stalo 40, ale vlastně to ani řešit nepotřebuje, ač jí i její obvodní lékař řekl, že ve svém vlastním zájmu by měla něco málo shodit. Jak se to stalo?

Anička si jenom vzala vzor ze všech motivačních hesel, které se valí ze všech stran, a došla k závěru, že k tomu, aby byla šťastná, nepotřebuje mít perfektní postavu. Na čemž není nic špatného. Ale mít 40 kilo nadváhy, to už je špatně zcela. Protože prasit si takhle zdraví a mít z toho ještě dobrý pocit, to je, nezlobte se na mě, skoro až prasečí chování. Ale nedá se nic dělat, stává se z toho zjevně trend.

Když jsem nastoupila na základku, byla jsem tlusté dítko. Nezměnilo se to dlouhá léta, konkrétně jsem se sebou začala něco dělat až na střední, ale za celou tu dobu jsem byla vždy jediná tlustá napříč ročníkem. Když se podívám na dítka nyní, nestačí mi prsty jedné ruky, abych spočítala ta vypasenější v jednom ročníku. A když říkám vypasenější, nemyslím tím krev a mlíko. Myslím tím (bohužel převážně) slečny, které mají tukové polštáře i na dlaních. A tyto slečny nejčastěji nosí legíny a mini kraťásky, protože jsou hrdé na to, jak vypadají, protože přijaly samy sebe a nebudou se přece trápit jen proto, že nemají velikost 36. Mají se rády a jsou přesvědčeny, že jsou krásné. A okolí je v tom musí usvědčovat, protože jakmile takové slečně řeknete, že by jí neuškodilo se oblékat s trochu větší soudností, případně rovnou i zhubnout, už s vámi do smrti nepromluví. A nepromluví s vámi už ani její nejlepší kamarádky. Které ji budou dlouhé hodiny nad latéčkem přesvědčovat, že je krásná a jenom vy jste omezený tupec/omezená kráva, který/á jí závidí její odvahu a krásný oči.

Zkusme se zamyslet. Podporování poruch příjmu potravy jako je anorexie, bulímie, ortorexie apod. je odsuzováno jako navádění mladých (nejen) holek k ničení sebe sama. Dokonce kvůli tomu lynčují módní návrháře a modelky, které prý úmyslně reprezentují tento nezdravý způsob života. Oukej, fér, nikdo by neměl nikoho nutit hladovět. ALE! Proč je potom v pořádku mnou výše zmíněný kult obezity? Je v pořádku přesvědčovat mladé (opět nejen) holky, že mít podkožní perský koberec tuku je v pořádku? Že vystavovat tukové pneumatiky je v pořádku, když jakoukoli až moc hubenou holku by většina těch samých lidí, kteří adorují tukové společenství, zakryla hadrem a postavila do kouta, aby (chudák holka) náhodou někoho svým vzhledem nepřiměla hladovět?

Závěrem bych snad jen dodala, že na sebelásce jako takové není nic špatného. Ale v okamžiku, kdy si jedinec dobrovolně ničí zdraví a společnost ho omlouvá sebeláskou, pak sorry jako (slovy klasika). Sebeláska znamená, že o sebe budu hezky starat. A že když něco nevyjde podle mých představ, přijmu to jako fakt a nebudu ze svého těla dělat rukojmí svého neúspěchu...
Asi chci moc, když chci, aby lidi dostali rozum, co?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 7. července 2017 v 20:47 | Reagovat

Rozum a věcnost jsou v poslední době silně nedostatkovým zbožím. Dnes jsem si třeba zasloužil vymazání svých komentářů, protože jsem si dovolil poznamenat, že povídka bude vypadat lépe, když v ní nebudou ty gramatické chyby. Lup, už jsem to měl zleva i zprava, od autora i od jeho příznivců, kterým se všem povídka líbí právě tak, jak je :-) Ono to všechno chce zdravý přístup, aby se člověk nestresoval zbytečně, ale pořád měl dobrou motivaci snažit se být lepší, než právě je, ať už je to v jakémkoli ohledu. Což se mi pěkně říká, s tou pneumatikou kolem pasu :-).

2 ztraceny-chemik ztraceny-chemik | 8. července 2017 v 12:34 | Reagovat

[1]: A to je přesně to, o čem mluvím. Všichni můžou mít názor, ale většina jich už není ochotná akceptovat, že někdo má názor jiný :) Znám takový přístup, často mi to dělali i na oficiálních serverech např. Krásná.cz, kde byl vrchol, když byl můj komentář promazán, článek upraven podle mých připomínek (které smazali) a ponechány byly jenom mé neutrální poznámky. :))
Ta motivace je druhá věc. Lenivíme a kvůli mnou jmenované masáži "každý je dokonalý tak, jak vypadá" se vlastně ani nikdy nesnaží být lepší, protože je přesvědčen, že je nejlepší. Rve mi to vnitřně duši, tak jsem se z toho musela vypsat. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama