The rule number 1 in lab: Never lick the spoon.

Červenec 2017

Bedřich a diverzita názorů

29. července 2017 v 21:35 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Za poslední měsíc mě na Facebooku oslovilo několik mužů. Žádného z nich jsem nikdy neviděla, vlastně nemám nejmenší tušení, jak se ke mně dostali. (Oukej, asi to bude tou skupinou, ve který už pár měsíců jsem.) Nicméně všechna taková oslovení mají stejnou šablonu. "Ahoj krásko jak se máš" nebo "Ahoj kotě, moc se mi líbiš odepiš". Nic zvláštního, z dob svého pobývání na internetové seznamce znám nejrůznější úvodní fráze, a tak vím, co zhruba bude následovat potom. Není třeba snad ani dodávat, že součástí takovéto zprávy je zároveň i žádost o přátelství. Jelikož jsou někteří pánové studnicí kulervoucí logiky, vždy na zprávy odpovídám, dokonce i přijímám žádosti. Každý z těchto lamačů srdcí končí okamžitě v seznamu "omezeno", aby se neprocházel někde, kam nepatří. Jejich setrvání v seznamu přátel je nakonec ale kratší než šmikfik. Nebude tedy překvapením, že za stejně romantických podmínek jsem narazila na Bedřicha.

Metastázy obrazů úvodem

25. července 2017 v 16:41 | Ztracený Chemik |  Metastázy obrazů
Metastázy obrazů vznikly jako absolventská práce v průběhu roku 2016 a počátku roku 2017. Protože jsem se setkala s různou interpretací textů, které toto absolventské CD obsahuje, chci postupně uvést na pravou míru, o čem že jednotlivé texty jsou. Nicméně se hodí začít úplně od začátku a to od samotného názvu.

Klíčovým je právě slovo "metastázy", které, jak snad většina lidí ví, značí konečné stádium rakoviny (je to hodně zjednodušená definice pojmu "metastáza", ale pro nás postačí). Ač může tato příměra působit poněkud morbidně, je naprosto přesná. "Metastázy obrazů" symbolizují konečné stádium umělecké tvorby, které mnou vytvářené CD zcela neúmyslně vytyčilo. (O problémech se svou tvorbou v posledních dvou letech jsem již psala ZDE.) Celý soubor textů je pak více či méně předsmrtným záškubem autora, který uměním silně opovrhuje a těší se, až si konečně obuje papírové boty.

Samozřejmě se v souboru najdou i výjimky. Nejméně jeden text je napsán opravdu svědomitě a dodržuje veškerá pravidla písňového textu. Nicméně jinak v souboru převažují texty konstruované, uměle přifukované, záměrně diletantské apod. Ale o tom až u jednotlivých textů.

Diagnóza textař

15. července 2017 v 17:57 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
Tak jsem si dneska pročítala svý starý věci. Konkrétně věci, které jsem napsala někdy na začátku prváku. Což už budou úctyhodný tři roky. Před třemi lety jsem se teda radovala jak malej Jarda, že od září budu studovat textařinu a scénáristiku v jednom. Jako hele, mé tehdejší já, dovolím si k tomu něco málo poznamenat, když už mám na poličce titul.

Všichni jsme krásní aneb Alibismus jako životní styl

7. července 2017 v 13:25 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Jako hele, já chápu, že člověk musí sám sebe přijímat, ale to, co pozoruji poslední dobou, to už hraničí s nutností odborné pomoci. Národ, lépe řečeno celé lidstvo, se vyžírá k prasknutí a nikomu to nevadí. Stáváme se chodícími sudy sádla a šťastně přitom tleskáme ručičkama, protože takhle se máme rádi. Protože každý se přece musí umět přijmout takový, jaký je, dokonce i ta bečka ze třetího patra, která má dva metráky a nevyleze ani z postele, protože jenom když na to pomyslí, už se zadýchává a musí si dát pohov.
Takhle ne, přátelé.