The rule number 1 in lab: Never lick the spoon.

Červen 2017

Resuscitace

8. června 2017 v 19:50 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
V rámci resuscitace blogu jsem přidala pár článků z dob minulých, které se původně nacházely na mém druhém blogu. Nejsou nějak převratné, ale celkem zábavné čtivo to je. Tož tak.

Víkendová kyselka

7. června 2017 v 16:48 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
22. 11. 2015

Je to paráda. Máme se fajn. První, co v sobotu ráno slyším, je Citron. Jaj, jak originální. Následuje rodinná oslava. Rodina je základ, víme? Víme? Ne? No asi ne.
Evergreen.
"Jak jde studium?" -Splněno.
"Rodinné křivdy" -Splněno.
"Kdo ti to místo dohodil? Aha, nikdo? Hm. Tak nic." -Splněno.
"Zeman je verbeš." -Splněno. (bonus: "Duka je vyžrané prase.")
"A v kolikáťáku vlastně seš?" -Splněno.
"Neplánuješ navštívit svýho tátu? Vždyť je to tvůj táta, jsi jeho jediný dítě." -Splněno. (bonus: "A taky by se mohl trochu plácnout přes kapsu, když má jenom tebe."
"Jsi nejmladší a máme tě úplně na háku, ale asi bysme se měli tvářit, že nás zajímáš stejně jako úspěšní prvorození, tak se tě na něco zeptáme a vlastně nám to bude úplně jedno a za týden se tě na to zeptáme znova." -Splněno. (bonus: "Už jsme se na to ptali? Aha. Tak nám to řekni znova, ne, když se ptáme.")

Po podobném kolotoči nemám na nic nervy. Nechávám se zlákat na panáka domácí pálenky a balím si cigaretu. Tedy vyvracím domněnku rodiny, že jsem nekuřák. Přejdou to mlčením. Možná si ani nevšimli.
Je neděle. Ráno. Nehraje Citron.

Dej mi jedno

7. června 2017 v 15:30 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
9. 9. 2015

Hele, pojď, půjdem na jedno.
Tak se klopýtám skrz křoviny, abych ulehla na své lože. Je mi špatně, žaludek protestuje. Holt čtyři piva a jeden rum je lepší něčím zajíst. A nekombinovat s třešňovým tabákem. Takže vcházím do dveří s vidinou ranního očistce. Ještě koukáme na Charlie the Unicorn a pak padáme do slastného koma.
Očistec fáze jedna. Budí mě ve dvě ráno šílený chechot, který má spolubydlící jako vyzvánění. Nacházím na svém mobilu smsku. V polomrtvém stavu odepisuji, naleju do sebe flašku vody a snažím se zaspat přicházející kocovinu.
Fáze dvě. Šest ráno. Spolubydlící vstává do práce. Kocovina mi klepe na lebku pneumatickým kladivem. Chutná jako peklo. Snaha o další zaspání je přerušena budíkem.
Fáze tři. Kocovina nejtěžšího kalibru. Snažím se ji vylepšit hrnkem kafe a snídaní. Marně. Po přátelském objetí záchodové mísy jdu do výuky. Nemám drobné ani na pitomou colu, ale tvářím se jako hrdina.
Fáze čtyři. Předepíšu si do not akordy a opět jdu pozdravit záchodovou mísu. Pokořeno další poprvé. Za celý svůj život jsem nikdy nevyhodila obsah svého žaludku na školních záchodcích. Už mi to přijde tak absurdní, že se tomu směju.
Fáze pět. Cola. Jídlo. Začínám se cítit jako člověk. Po rychlém cigárku se vracím. Pouští nám Božskou komedii. Dante prochází peklem a míří do očistce. Já ho mám již za sebou.
Výsledek. Nechutnají mi cigára. Nechutná mi pivo. Týden o sobě mohu tvrdit, že abstinuji, pak mě to zase přejde. Život mimo teplo domova má své nevýhody. A nejedná se jen o to, že jsem bez peněz. Ani o to, že nemůžu zalézt umřít do kouta, protože by mě vyhnala uklízečka. Ale o to, že vím, že se nemusím vracet tu štreku domů, že nejsem odkázaná na žádný dopravní prostředky a nemusím myslet na to, abych byla schopná ještě hodinu a půl cestovat. A to je mor. Vážně. Škola škodí zdraví. Experimentálně ověřeno.

Nektarinky v pět odpoledne

7. června 2017 v 13:41 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
24. 8. 2015

Takže to přišlo. Pocit absolutní svobody bude trvat už jen týden, pak se rozjíždí dalších deset měsíců povinností. Je zhruba pět odpoledne, pracuji na nějaké staré povídce, kterou jsem odložila před třemi lety (a zjevně to bylo moc chytré rozhodnutí). Nepřestává mě fascinovat, jak záhadně čas plyne. Cocktus Night byla včera, ne? Ne? Aha.
Stav mého tabáku mi napovídá, že od jeho pořízení uplynuly jen dva týdny. Ve skutečnosti uplynulo třikrát tolik. Asi je to dobře, přece jen je to opravdu hnusný tabák. Takové Winstonky v lákavém žluto-červeném obalu. Jenže Winstonky mi, na rozdíl od téhle sušené rakoviny, chutnají. Játra už déle jak dva měsíce vychutnávají téměř neustálou abstinenci. Párkrát jsem to proložila jedním pivem nebo ciderem, aby se neřeklo. Dva měsíce absolutního ničeho.
A co že je na tomhle všem tak zvláštní a výjimečné? Nic. Žádný superhrdina, žádný zázrak, žádná pohroma. Pokojně se připravují nové projekty, úspěšně se tvářím, že mě všechny zajímají, a poslouchám The Residents. Když si to tak vemeš, je to fajn, no né? Jo. Asi jo.