The rule number 1 in lab: Never lick the spoon.

Náhled do deníku bulimičky, část I. - Úvod

4. března 2014 v 13:52 | Ztracený Chemik |  Co bylo
Vytahuji dalšího kostlivce ze skříně, tentokráte jsem se rozhodla uveřejnit zápisy ze svého deníku, který jsem si vedla, když jsem propadla bulimii. Proč? Prostě proto. O nepříjemných věcech by se mělo mluvit, člověku se uleví. A taky je to už přes rok. Snad to alespoň trochu přiblíží smýšlení slečen, které se většině zdá nepochopitelné. Navíc se můžu pyšně prohlásit za zářný příklad toho, že se z toho lze vyhrabat, když má člověk podporu. Ještě naokraj shrnu, co předcházelo.

Vždy jsem měla nadváhu, postupem času jsem byla obézní. Zdravou cestou se mi povedlo shodit na váhu takovou, že jsem měla mírnou nadváhu a byla jsem celkem spokojená, ale ze svého okolí, speciálně od lidí, co mě neměli příliš v lásce, jsem slyšela neustále kritiku, jak jsem tlustý prase aj., což zapracovalo na mé psychice a rozhodla jsem se zhubnout stůj co stůj. Hladověla jsem, pila litry kafe a vody, nejedla nic, co by mělo až moc velkou kalorickou hodnotu. Útoky na můj vzhled však pokračovaly dále a já dále hladověla. Pak přišla chvíle, kdy se to zlomilo, začala jsem zase jíst, ale zároveň jsem měla příšerné výčitky svědomí, že zahazuju svou snahu. Snažila jsem se vrátit k původnímu stylu jablka-voda-káva, ale ve výsledku jsem vždy jeden den doslova vyžrala zásoby a s výčitkami další tři dny hladověla. Pak mě napadlo psát si deník, abych "měla kontrolu a mohla vidět výsledky". A tak jsem začala. CHvíli jsem dokonce měla i thinspo blog, ale dlouho mi to nevydrželo.

Je tu jeden důvod, proč jsem se rozhodla psát tento deník. Nejsem se sebou spokojená. Nejsem spokojená s tím, že některé věci nemám komu říct a musím si je nechávat sama pro sebe. Nelze v sobě něco držet věčně. A proto sem chci vypsat vše tak, jak to cítím. Hlavně co se hubnutí týče. Společnost má jistou představu o kráse. Já měla dlouhou dobu představu úplně jinou. Až do léta 2012 byly podle mě krásné holky krev a mlíko, pak se moje představa krásy začala podobat té, kterou uznává společnost. Ale to mi vydrželo jen do října. Pak přišla představa nová, která mě oslovila nejvíce. ANA. Tři písmena. Ne, tohle není porucha, to není šílenství. Je to životní styl. K čemu zdraví, když člověk není hubený? Podle mě je ženské tělo krásné jen v případě, že jsou vidět kosti. Vystouplá žebra, kostnaté ruce, vystupující klíční a pánevní kosti. To je krása. A ještě krásnější je, pokud člověk dokáže sám na sobě nahmatat kosti. Pokud máte klíční kost tak výraznou, že by jen stačilo ji chytit a zatáhnout. Pokud to samé lze udělat s pánevní kostí. Pokud si pouhým dotykem můžete spočítat žebra... Tohle je má představa krásy. A chci jí dosáhnout. Ať to stojí cokoli. Pevně věřím, že do měsíce si budu moct vztyčit nový cíl. Já to DOKÁŽU! Už jen proto, abych to mohla vše zapsat sem a cítit se úspěšně. Cítit, že konečně mám nad něčím moc...
THIS IS MY ANA-DIARY... GET THE FUCK AWAY!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama