The rule number 1 in lab: Never lick the spoon.

Ztracenější

20. února 2014 v 14:30 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
Přišlo to, co bylo nevyhnutelné - Ztracený Chemik se dostál svému jménu a ztratil se. Tedy, ne že by se sebral a někam zmizel, jen už není chemikem. Zkouškové přineslo onen nepříjemný verdikt, kdy veškerá půlroční snaha a tvrdá práce byla rozmetána na prach a mi nezbylo nic jiného než ISIC, index a šestkrát větší spotřeba cigaret než na začátku ledna.


Je to až k smíchu, člověk si celou dobu říká, že to nepřežije, pokud zkoušky neudělá, že jestli mu i ten poslední pokus uteče, tak se zblázní. A pak tam stojí, zírá na vypsané výsledky, vidí své jméno a krutý osud se mu za zády pochechtává, že mu to uteklo o bod. O jediný bod. Svět se točí dál. Lidi neutíkají s křikem v panice, nikdo neskáče z okna, ani nepřichází zásah shůry v podobě obří ruky mačkající neúspšného studenta na kaši. A v tu chvíli mi došlo, jak je svět absurdní a vše relativní. Protože nastala "největší katastrofa" a přitom se nestalo nic. Nejsem student, dochází mi to, chvíli se mi chce brečet, pak propukám v záchvat smíchu a nakonec se slzami v očích odcházím a před školou si zapaluji. Tentokráte opravdu naposled. Část mě se vzteká, další část řve jak malé dítě a ta poslední hledí na zamračenou oblohu a říká si "A co teď?". Za hodinu už mi to připadá strašně dávno a nechápu, fakt nechápu, jak se rychle může vše převrátit vzhůru nohama.

Ostatně to nechápu ještě teď. Došlo mi, že jsem ze hry, ale stejně mi to pořád nejde do hlavy. Ráno jsem tam přišla jako student s nadějí, o čtyři hodiny později jsem odcházela s divným pocitem a vědomím, že letní semestr je nedosažitelná iluze. Musím se přiznat, že ten pocit, se popisuje těžko.

Závěrem. Moje škola mě za ten semestr téměř připravila o nervy. Několikrát. A i když jsem nadávala na hodnocení a podobné věci, dala mi toho hodně. Od plno skvělých lidí, po poznání, kolik sraček vysypaných na hlavu vydržím bez toho, aniž bych se zbořila jako domeček z karet (ostatně tuto hranici jsem několikrát posouvala). Zkušenost k nezaplacení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 John John | Web | 23. února 2014 v 10:51 | Reagovat

Týjo, fakt je mi to líto.
Na druhou stranu je to příležitost začít novou životní etapu. A navíc - kdo říká, že se ke studiu někdy nevrátíš?

2 ztraceny-chemik ztraceny-chemik | Web | 23. února 2014 v 13:07 | Reagovat

[1]: Však, plánuji se vrátit. Sic ne na tuto školu, ale plánuji. Až překonám absurdnost Vesmíru a tak :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama