The rule number 1 in lab: Never lick the spoon.

Omylem... Aneb jak se Ztracený Chemik k chemii dostal.

19. listopadu 2013 v 18:27 | Ztracený Chemik |  Co bylo
Je to již pěkná řádka let, co mi chemie zkřížila cestu poprvé. Nejdříve mě bavila, postupem času se u mě vypěstovala taková nenávist, že se u mě zařadila jako naprosto zbytečný a nejvíce obtěžující předmět ze všech. Dokonce v jednu dobu předčila i fyziku a matematiku! Inu, a kde jsem teď. Student chemicko-technologické školy, kde to na matematice, chemii a fyzice vše stojí a padá. Nikdy neříkej nikdy.


A jak že to začalo? Jednoduše. Ve druháku na střední přišlo vzpurné období, kdy chemie nebyla tím jediným, co mi připadalo zbytečné. Vlastně mi v té době připadalo zbytečné všechno, co se jen trochu týkalo školy. Následoval rozkol mezi mnou a paní učitelkou, který téměř vyústil v nedostatečné hodnocení. Ve třeťáku jsme dostali jiného učitele a rázem se chemie změnila v předmět "na pohodu". Co si budeme nalhávat, ze období třeťák a čtvrťák, kdy nás dotyčný učitel vedl, si pamatuji jen spaní na lavici, sledování filmů, pozdní příchody, přidrzlé chování spolužáků a jako poslední zoufalou snahu vyučujícího, který se do nás maturantů snažil alespoň něco natřískat. Zbytečně.
A ano, Ztracený Chemik maturoval z chemie, ale stálo to téměř nervy jeho i celé okolí. Abyste se dokázali alespoň trochu vžít do situace, dovolím si podmínky a celkově maturitu shrnout. V době, kdy se přihlašovalo k maturitě, byl výběr naprosto jasný - čtvrtý předmět bude němčina a basta! Jenže pak se dostavilo prozření. Jak by z němčiny mohl maturovat člověk, který není schopný dát dohromady pomalu ani to, jak se jmenuje? Špatně, tak bylo rozjeto pátrání po náhradním předmětu. A cesta nejmenšího odporu byla chemie. (Už v tu chvíli mi to mělo být podezřelé.) Takže Ztracený Chemik si zapsal chemii a již záhy, jakmile se rozjela příprava k maturitě, toho litoval. Pan učitel vedl hodiny čistě konzultačně, aby se maturanti mohli ptát na to, čemu nerozumí a tak. A já? Celou dobu v první lavici s chutí začít se šíleně smát, protože mé znalosti chemie v té době končily u alkynů. A tak to šlo až do svaťáku, kdy nastoupil záchvat paniky, který však ihned přešel v přístup "nějak to dopadne, nebudu se stresovat". Výsledkem byl téměř probděný týden s několikanásobně překročenou dávkou kofeinu a zvládnutí středoškolské látky alespoň na takové úrovni, aby byla maturita zvládnuta. V tu chvíli můj odpor k chemii narostl nade všechny meze, a tak následující čtyři měsíce prázdnin byly neskutečně krásné.
Nástup na výšku. Můj vztah k chemii se rychle přehoupl do kladných hodnot. Stejně tak u matiky, akorát, že vztah matematiky ke mně je zjevně silně negativní. Přesto, když se ohlédnu zpět, vídím jasně ironii v praxi. Většinou se lidé věnují tomu, co jim jde a co je baví. Ztracený Chemik byl, je a bude blázen, tak se začal věnovat něčemu, co mu nešlo a nebavilo ho, aby ho to nakonec začalo bavit. A všechno se to stalo omylem. Omylem studuji svou vysněnou školu. Sakra, mám já to ale štěstí, víc takových omylů!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama