The rule number 1 in lab: Never lick the spoon.

Lament č. 1 aneb Právo na máslo

7. října 2017 v 16:40 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Ano, po dlouhých dvou měsících se vracím, abych se znovu opřela do kulervoucí logiky některých lidí. Tentokrát půjde o máslo, o které ostatně jde teď všude a všem, zdá se mi.
Pohodlě se usaďte, začíná malá série lamentů.
 

Bedřich a diverzita názorů

29. července 2017 v 21:35 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Za poslední měsíc mě na Facebooku oslovilo několik mužů. Žádného z nich jsem nikdy neviděla, vlastně nemám nejmenší tušení, jak se ke mně dostali. (Oukej, asi to bude tou skupinou, ve který už pár měsíců jsem.) Nicméně všechna taková oslovení mají stejnou šablonu. "Ahoj krásko jak se máš" nebo "Ahoj kotě, moc se mi líbiš odepiš". Nic zvláštního, z dob svého pobývání na internetové seznamce znám nejrůznější úvodní fráze, a tak vím, co zhruba bude následovat potom. Není třeba snad ani dodávat, že součástí takovéto zprávy je zároveň i žádost o přátelství. Jelikož jsou někteří pánové studnicí kulervoucí logiky, vždy na zprávy odpovídám, dokonce i přijímám žádosti. Každý z těchto lamačů srdcí končí okamžitě v seznamu "omezeno", aby se neprocházel někde, kam nepatří. Jejich setrvání v seznamu přátel je nakonec ale kratší než šmikfik. Nebude tedy překvapením, že za stejně romantických podmínek jsem narazila na Bedřicha.

Metastázy obrazů úvodem

25. července 2017 v 16:41 | Ztracený Chemik |  Metastázy obrazů
Metastázy obrazů vznikly jako absolventská práce v průběhu roku 2016 a počátku roku 2017. Protože jsem se setkala s různou interpretací textů, které toto absolventské CD obsahuje, chci postupně uvést na pravou míru, o čem že jednotlivé texty jsou. Nicméně se hodí začít úplně od začátku a to od samotného názvu.

Klíčovým je právě slovo "metastázy", které, jak snad většina lidí ví, značí konečné stádium rakoviny (je to hodně zjednodušená definice pojmu "metastáza", ale pro nás postačí). Ač může tato příměra působit poněkud morbidně, je naprosto přesná. "Metastázy obrazů" symbolizují konečné stádium umělecké tvorby, které mnou vytvářené CD zcela neúmyslně vytyčilo. (O problémech se svou tvorbou v posledních dvou letech jsem již psala ZDE.) Celý soubor textů je pak více či méně předsmrtným záškubem autora, který uměním silně opovrhuje a těší se, až si konečně obuje papírové boty.

Samozřejmě se v souboru najdou i výjimky. Nejméně jeden text je napsán opravdu svědomitě a dodržuje veškerá pravidla písňového textu. Nicméně jinak v souboru převažují texty konstruované, uměle přifukované, záměrně diletantské apod. Ale o tom až u jednotlivých textů.
 


Diagnóza textař

15. července 2017 v 17:57 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
Tak jsem si dneska pročítala svý starý věci. Konkrétně věci, které jsem napsala někdy na začátku prváku. Což už budou úctyhodný tři roky. Před třemi lety jsem se teda radovala jak malej Jarda, že od září budu studovat textařinu a scénáristiku v jednom. Jako hele, mé tehdejší já, dovolím si k tomu něco málo poznamenat, když už mám na poličce titul.

Všichni jsme krásní aneb Alibismus jako životní styl

7. července 2017 v 13:25 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Jako hele, já chápu, že člověk musí sám sebe přijímat, ale to, co pozoruji poslední dobou, to už hraničí s nutností odborné pomoci. Národ, lépe řečeno celé lidstvo, se vyžírá k prasknutí a nikomu to nevadí. Stáváme se chodícími sudy sádla a šťastně přitom tleskáme ručičkama, protože takhle se máme rádi. Protože každý se přece musí umět přijmout takový, jaký je, dokonce i ta bečka ze třetího patra, která má dva metráky a nevyleze ani z postele, protože jenom když na to pomyslí, už se zadýchává a musí si dát pohov.
Takhle ne, přátelé.

Resuscitace

8. června 2017 v 19:50 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
V rámci resuscitace blogu jsem přidala pár článků z dob minulých, které se původně nacházely na mém druhém blogu. Nejsou nějak převratné, ale celkem zábavné čtivo to je. Tož tak.

Víkendová kyselka

7. června 2017 v 16:48 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
22. 11. 2015

Je to paráda. Máme se fajn. První, co v sobotu ráno slyším, je Citron. Jaj, jak originální. Následuje rodinná oslava. Rodina je základ, víme? Víme? Ne? No asi ne.
Evergreen.
"Jak jde studium?" -Splněno.
"Rodinné křivdy" -Splněno.
"Kdo ti to místo dohodil? Aha, nikdo? Hm. Tak nic." -Splněno.
"Zeman je verbeš." -Splněno. (bonus: "Duka je vyžrané prase.")
"A v kolikáťáku vlastně seš?" -Splněno.
"Neplánuješ navštívit svýho tátu? Vždyť je to tvůj táta, jsi jeho jediný dítě." -Splněno. (bonus: "A taky by se mohl trochu plácnout přes kapsu, když má jenom tebe."
"Jsi nejmladší a máme tě úplně na háku, ale asi bysme se měli tvářit, že nás zajímáš stejně jako úspěšní prvorození, tak se tě na něco zeptáme a vlastně nám to bude úplně jedno a za týden se tě na to zeptáme znova." -Splněno. (bonus: "Už jsme se na to ptali? Aha. Tak nám to řekni znova, ne, když se ptáme.")

Po podobném kolotoči nemám na nic nervy. Nechávám se zlákat na panáka domácí pálenky a balím si cigaretu. Tedy vyvracím domněnku rodiny, že jsem nekuřák. Přejdou to mlčením. Možná si ani nevšimli.
Je neděle. Ráno. Nehraje Citron.

Dej mi jedno

7. června 2017 v 15:30 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
9. 9. 2015

Hele, pojď, půjdem na jedno.
Tak se klopýtám skrz křoviny, abych ulehla na své lože. Je mi špatně, žaludek protestuje. Holt čtyři piva a jeden rum je lepší něčím zajíst. A nekombinovat s třešňovým tabákem. Takže vcházím do dveří s vidinou ranního očistce. Ještě koukáme na Charlie the Unicorn a pak padáme do slastného koma.
Očistec fáze jedna. Budí mě ve dvě ráno šílený chechot, který má spolubydlící jako vyzvánění. Nacházím na svém mobilu smsku. V polomrtvém stavu odepisuji, naleju do sebe flašku vody a snažím se zaspat přicházející kocovinu.
Fáze dvě. Šest ráno. Spolubydlící vstává do práce. Kocovina mi klepe na lebku pneumatickým kladivem. Chutná jako peklo. Snaha o další zaspání je přerušena budíkem.
Fáze tři. Kocovina nejtěžšího kalibru. Snažím se ji vylepšit hrnkem kafe a snídaní. Marně. Po přátelském objetí záchodové mísy jdu do výuky. Nemám drobné ani na pitomou colu, ale tvářím se jako hrdina.
Fáze čtyři. Předepíšu si do not akordy a opět jdu pozdravit záchodovou mísu. Pokořeno další poprvé. Za celý svůj život jsem nikdy nevyhodila obsah svého žaludku na školních záchodcích. Už mi to přijde tak absurdní, že se tomu směju.
Fáze pět. Cola. Jídlo. Začínám se cítit jako člověk. Po rychlém cigárku se vracím. Pouští nám Božskou komedii. Dante prochází peklem a míří do očistce. Já ho mám již za sebou.
Výsledek. Nechutnají mi cigára. Nechutná mi pivo. Týden o sobě mohu tvrdit, že abstinuji, pak mě to zase přejde. Život mimo teplo domova má své nevýhody. A nejedná se jen o to, že jsem bez peněz. Ani o to, že nemůžu zalézt umřít do kouta, protože by mě vyhnala uklízečka. Ale o to, že vím, že se nemusím vracet tu štreku domů, že nejsem odkázaná na žádný dopravní prostředky a nemusím myslet na to, abych byla schopná ještě hodinu a půl cestovat. A to je mor. Vážně. Škola škodí zdraví. Experimentálně ověřeno.

Nektarinky v pět odpoledne

7. června 2017 v 13:41 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
24. 8. 2015

Takže to přišlo. Pocit absolutní svobody bude trvat už jen týden, pak se rozjíždí dalších deset měsíců povinností. Je zhruba pět odpoledne, pracuji na nějaké staré povídce, kterou jsem odložila před třemi lety (a zjevně to bylo moc chytré rozhodnutí). Nepřestává mě fascinovat, jak záhadně čas plyne. Cocktus Night byla včera, ne? Ne? Aha.
Stav mého tabáku mi napovídá, že od jeho pořízení uplynuly jen dva týdny. Ve skutečnosti uplynulo třikrát tolik. Asi je to dobře, přece jen je to opravdu hnusný tabák. Takové Winstonky v lákavém žluto-červeném obalu. Jenže Winstonky mi, na rozdíl od téhle sušené rakoviny, chutnají. Játra už déle jak dva měsíce vychutnávají téměř neustálou abstinenci. Párkrát jsem to proložila jedním pivem nebo ciderem, aby se neřeklo. Dva měsíce absolutního ničeho.
A co že je na tomhle všem tak zvláštní a výjimečné? Nic. Žádný superhrdina, žádný zázrak, žádná pohroma. Pokojně se připravují nové projekty, úspěšně se tvářím, že mě všechny zajímají, a poslouchám The Residents. Když si to tak vemeš, je to fajn, no né? Jo. Asi jo.

NECHCI je také důvod

14. června 2015 v 10:18 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Již nesčetněkrát jsem se kvůli neschopností asertivity lidí okolo mě rozčílila a pokaždé mě napadlo, že by nebylo od věci svůj názor vykřičet do světa. No, nestalo se tak nikdy. Až teď.

Inspirací k tomuto výkřiku mi byl konkrétně TENTO článek s příznačným názvem "Nechte mi moje NE". Autorka se v něm zamýšlí na váhou slova NE a hlavně nad tím, jak je možné, že NE vždy neznamená pro druhou stranu odmítnutí. Lépe řečeno, když řekneme NE, nezmění to na naší situaci nic, tedy pomyslná možnost odmítnutí je rozmetána nulovou asertivitou druhé strany a hlavně nám to dává nehezký pocit méněcennosti, že naše názory nejsou brány vážně a není respektováno naše rozhodnutí.

Kam dál