The rule number 1 in lab: Never lick the spoon.

NECHCI je také důvod

14. června 2015 v 10:18 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Již nesčetněkrát jsem se kvůli neschopností asertivity lidí okolo mě rozčílila a pokaždé mě napadlo, že by nebylo od věci svůj názor vykřičet do světa. No, nestalo se tak nikdy. Až teď.

Inspirací k tomuto výkřiku mi byl konkrétně TENTO článek s příznačným názvem "Nechte mi moje NE". Autorka se v něm zamýšlí na váhou slova NE a hlavně nad tím, jak je možné, že NE vždy neznamená pro druhou stranu odmítnutí. Lépe řečeno, když řekneme NE, nezmění to na naší situaci nic, tedy pomyslná možnost odmítnutí je rozmetána nulovou asertivitou druhé strany a hlavně nám to dává nehezký pocit méněcennosti, že naše názory nejsou brány vážně a není respektováno naše rozhodnutí.
 

Ups..?

26. dubna 2015 v 14:44 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Tak se na to podívejme. Už je skoro květen. A od června 2014 tu nepřibyl žádný článek. Zdá se to až neuvěřitelné. Asi za to může fakt, že Chemik byl značnou dobu opravdu ztracený. Všechny mé sliby o pravidelnost přispívání vzaly za své. Nicméně chytám novou mízu, částečně se nacházím, a tak by neměl být důvod se pokusit o jistou obnovu této stránky. Možná to nevyjde, možná jo. Přeci jen když se Chemik ztratí z chemie, dodržuje se koncept poněkud hůře. Ale to nevadí. Zkusíme to.
Howgh!

Už tak dlouho..?

28. června 2014 v 9:44 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
Tak jo, podívala jsem se, kdy jsem přidala poslední článek a zděsila se. To jsem opravdu nic nepřidala dva měsíce?! Neuvěřitelné. Ale zároveň mě to nepřekvapuje.
Aktuálně mám za sebou veškeré přijímačky, kterým předcházela úmorná příprava. Přiznávám, že troje jsem rovnou vzdala, z toho jedny na svou vysněnou školu, protože mi prostě ruply nervy. Nejsem na to hrdá. Hlavní ale je, že jsem se dostala na jinou školu, o kterou jsem tak moc stála, takže nakonec vše dobře dopadlo. No... Vše úplně ne. Ač se zdálo, že žiju svůj sen, tak po citové stránce to dopadlo naprosto katastrofálně - opět se "léčím" ze zlomeného srdce. Ale to by mě taky nemělo překvapovat...
Našla jsem si práci, a to dokonce na místě, kde jsem chtěla strašně dlouho pracovat. Když si to tak vezmu, život je fajn. Jenom by občas bylo lepší být ledovou královnou.

P.S. Plánuji to tu trochu oživit, ať se tu alespoň něco děje a neleží to tu zase dva měsíce bez hnutí. Snad se tentokráte zadaří.
 


Návštěva ÚP

12. dubna 2014 v 10:58 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Rozhodla jsem se tentokráte sepsat kratší článek o tom, jak probíhá návštěva na Úřadu Práce. A proč? Protože když jsem před téměř dvěma týdny šla na příslušné místo, nevěděla jsem vůbec co a jak, nemluvě o neskutečné nervozitě a nechuti. Nikde jsem nenašla, jak přesně to probíhá, co máte říct, jak se vyplňují formuláře (!), a tak jsem se rozhodla to tu uvézt. Předem upozorňuji, že se jedná o ÚP v Praze, netuším, nakolik se jednotlivé pobočky liší, ale snad mezi nimi přímo propastné rozdíly nebudou.

Náhled do deníku bulimičky, část III. - Leden

6. března 2014 v 14:56 | Ztracený Chemik |  Co bylo
Poslední část, tedy leden. Poté jsem s vedením deníku skončila, protože jsem měla pocit, že to je stejně k ničemu. Založila jsem si již dříve zmiňovaný blog, kde jsem vydržela být aktivní do března, poté se chtěla podřezat (pokusila se o to, bohužel). V druhé půlce března jsem se pomalu začala hrabat zpět nahoru. V červnu jsem měla slabší chvíli, kdy jsem opět hladověla, ale rychle mě to přešlo, díky bohu. Momentálně již neplánuji do něčeho takového spadnout, chci se udržet tam, kde jsem. A snad se mi to povede. Teď ovšem leden.

Náhled do deníku bulimičky, část II. - Prosinec

5. března 2014 v 14:25 | Ztracený Chemik |  Co bylo
V předešlém článku jsem uveřejnila stručnou historii mého počínání a úvod, který v deníku mám, dnes se již dostávám k jednotlivým zápisům. Jako první konec prosince...

Náhled do deníku bulimičky, část I. - Úvod

4. března 2014 v 13:52 | Ztracený Chemik |  Co bylo
Vytahuji dalšího kostlivce ze skříně, tentokráte jsem se rozhodla uveřejnit zápisy ze svého deníku, který jsem si vedla, když jsem propadla bulimii. Proč? Prostě proto. O nepříjemných věcech by se mělo mluvit, člověku se uleví. A taky je to už přes rok. Snad to alespoň trochu přiblíží smýšlení slečen, které se většině zdá nepochopitelné. Navíc se můžu pyšně prohlásit za zářný příklad toho, že se z toho lze vyhrabat, když má člověk podporu. Ještě naokraj shrnu, co předcházelo.

Ztracenější

20. února 2014 v 14:30 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
Přišlo to, co bylo nevyhnutelné - Ztracený Chemik se dostál svému jménu a ztratil se. Tedy, ne že by se sebral a někam zmizel, jen už není chemikem. Zkouškové přineslo onen nepříjemný verdikt, kdy veškerá půlroční snaha a tvrdá práce byla rozmetána na prach a mi nezbylo nic jiného než ISIC, index a šestkrát větší spotřeba cigaret než na začátku ledna.

Jak přežít se studentem o zkouškovém

22. ledna 2014 v 20:28 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Zkouškové. Jedno z nejkrizovějších období semestru. Ten, kdo byl někdy studentem, mi to jistě potvrdí. Právě v tomto období se většina studentů uzavírá do svých kobek, aby se zde snažili do hlavy nalít nepřeberné množství informací ke zkoušce a měli zase na pár měsíců klid. Že jsou studenti v tomto období podráždění, mají neuvěřitelnou náklonnost k čemukoli, jen aby se nemuseli učit, a často jim extrémně klesá nebo stoupá apetit, je již okolí dávno známá věc. Nicméně se zdá, že věty, které dokáží atmosféru okolo učícího se studenta učinit téměř výbušnou, tak známé nejsou, proto jsem si připravila 5 vět, které slýchám nejčastěji.

1) Tak jak si užíváš zkouškové?
Položíte-li tuto otázku kterémukoliv ze studentů, je vysoká pravděpodobnost, že vás na místě umlátí nějbližší věcí. A právem. Jestliže chcete od studenta zjistit, jak se mu (ne)daří, užijte méně konfliktní variantu "Tak co zkouškové?", která vám s trochou štěstí vynese jen ublížení na zdraví a nikoliv smrt.

2) K čemu se učíš? Já se nikdy neučil/a, stačilo se na to podívat den předem a bylo to v kapse!
Tohle opravdu nechce žádný student slyšet. Věřte mi. Je jedno, jak dobře tuto větu myslíte, nesetká se s pochopením.

3) Ty máš zkoušku za týden a už se učíš?
Viz. předešlá věta.

4) Nemusíš se učit, vykašli se na to a pojď ven.
Kdyby se student nemusel učit, byl by svět krásný, ale o čem by pak tedy studium bylo? Student se musí učit. Alespoň trochu ano. A pokud se tedy rozhodne učit, nechte ho se učit, než uslyšíte něco, co byste nechtěli.

5) A to si myslíš, že ti učení pomůže, když na poprvé jsi vyhořel/a?
Věta hodná kandidáta na Darwinovu cenu. Samotný neúspěch u zkoušky dokáže vytočit na nejvyšší míru, tak si jen zkuste představit, jak dokáže zapůsobit tato věta. Ano, jako rozbuška.

Ad závěrem: Občas se stane, že student začne žít v noci a ve dne spí. Respektujte to, nesnažte se to změnit, předejdete tak konfliktům. Tááákže. Stručné shrnutí péče o studenta o zkouškovém: Krmit, nerušit, respektovat a mít trpělivost.

Exkurze do minulosti

29. prosince 2013 v 12:07 | Ztracený Chemik |  Co bylo
Jak již jsem v minulém článku zmínila, dlouhou dobu jsem se prala s poruchami příjmu potravy. Začalo to obyčejným zdravým stravováním a vyvinulo se to v posedlost, kdy jsem nejedla nic, co bych si sama nepřipravila. Z této fáze jsem se dostala relativně rychle, pak jsem nabrala neskutečně moc kilo a když jsem si jednoho dne stoupla na váhu, zjistila jsem, že tolik vážit nechci a začalo to znovu. S tím rozdílem, že jsem zvolila cestu hladovění. Za celý den jsem byla schopná sníst jeden rohlík a jogurt a pít litry vody a čaje.

Kam dál