The rule number 1 in lab: Never lick the spoon.

Resuscitace

8. června 2017 v 19:50 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
V rámci resuscitace blogu jsem přidala pár článků z dob minulých, které se původně nacházely na mém druhém blogu. Nejsou nějak převratné, ale celkem zábavné čtivo to je. Tož tak.
 

Víkendová kyselka

7. června 2017 v 16:48 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
22. 11. 2015

Je to paráda. Máme se fajn. První, co v sobotu ráno slyším, je Citron. Jaj, jak originální. Následuje rodinná oslava. Rodina je základ, víme? Víme? Ne? No asi ne.
Evergreen.
"Jak jde studium?" -Splněno.
"Rodinné křivdy" -Splněno.
"Kdo ti to místo dohodil? Aha, nikdo? Hm. Tak nic." -Splněno.
"Zeman je verbeš." -Splněno. (bonus: "Duka je vyžrané prase.")
"A v kolikáťáku vlastně seš?" -Splněno.
"Neplánuješ navštívit svýho tátu? Vždyť je to tvůj táta, jsi jeho jediný dítě." -Splněno. (bonus: "A taky by se mohl trochu plácnout přes kapsu, když má jenom tebe."
"Jsi nejmladší a máme tě úplně na háku, ale asi bysme se měli tvářit, že nás zajímáš stejně jako úspěšní prvorození, tak se tě na něco zeptáme a vlastně nám to bude úplně jedno a za týden se tě na to zeptáme znova." -Splněno. (bonus: "Už jsme se na to ptali? Aha. Tak nám to řekni znova, ne, když se ptáme.")

Po podobném kolotoči nemám na nic nervy. Nechávám se zlákat na panáka domácí pálenky a balím si cigaretu. Tedy vyvracím domněnku rodiny, že jsem nekuřák. Přejdou to mlčením. Možná si ani nevšimli.
Je neděle. Ráno. Nehraje Citron.

Dej mi jedno

7. června 2017 v 15:30 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
9. 9. 2015

Hele, pojď, půjdem na jedno.
Tak se klopýtám skrz křoviny, abych ulehla na své lože. Je mi špatně, žaludek protestuje. Holt čtyři piva a jeden rum je lepší něčím zajíst. A nekombinovat s třešňovým tabákem. Takže vcházím do dveří s vidinou ranního očistce. Ještě koukáme na Charlie the Unicorn a pak padáme do slastného koma.
Očistec fáze jedna. Budí mě ve dvě ráno šílený chechot, který má spolubydlící jako vyzvánění. Nacházím na svém mobilu smsku. V polomrtvém stavu odepisuji, naleju do sebe flašku vody a snažím se zaspat přicházející kocovinu.
Fáze dvě. Šest ráno. Spolubydlící vstává do práce. Kocovina mi klepe na lebku pneumatickým kladivem. Chutná jako peklo. Snaha o další zaspání je přerušena budíkem.
Fáze tři. Kocovina nejtěžšího kalibru. Snažím se ji vylepšit hrnkem kafe a snídaní. Marně. Po přátelském objetí záchodové mísy jdu do výuky. Nemám drobné ani na pitomou colu, ale tvářím se jako hrdina.
Fáze čtyři. Předepíšu si do not akordy a opět jdu pozdravit záchodovou mísu. Pokořeno další poprvé. Za celý svůj život jsem nikdy nevyhodila obsah svého žaludku na školních záchodcích. Už mi to přijde tak absurdní, že se tomu směju.
Fáze pět. Cola. Jídlo. Začínám se cítit jako člověk. Po rychlém cigárku se vracím. Pouští nám Božskou komedii. Dante prochází peklem a míří do očistce. Já ho mám již za sebou.
Výsledek. Nechutnají mi cigára. Nechutná mi pivo. Týden o sobě mohu tvrdit, že abstinuji, pak mě to zase přejde. Život mimo teplo domova má své nevýhody. A nejedná se jen o to, že jsem bez peněz. Ani o to, že nemůžu zalézt umřít do kouta, protože by mě vyhnala uklízečka. Ale o to, že vím, že se nemusím vracet tu štreku domů, že nejsem odkázaná na žádný dopravní prostředky a nemusím myslet na to, abych byla schopná ještě hodinu a půl cestovat. A to je mor. Vážně. Škola škodí zdraví. Experimentálně ověřeno.
 


Nektarinky v pět odpoledne

7. června 2017 v 13:41 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
24. 8. 2015

Takže to přišlo. Pocit absolutní svobody bude trvat už jen týden, pak se rozjíždí dalších deset měsíců povinností. Je zhruba pět odpoledne, pracuji na nějaké staré povídce, kterou jsem odložila před třemi lety (a zjevně to bylo moc chytré rozhodnutí). Nepřestává mě fascinovat, jak záhadně čas plyne. Cocktus Night byla včera, ne? Ne? Aha.
Stav mého tabáku mi napovídá, že od jeho pořízení uplynuly jen dva týdny. Ve skutečnosti uplynulo třikrát tolik. Asi je to dobře, přece jen je to opravdu hnusný tabák. Takové Winstonky v lákavém žluto-červeném obalu. Jenže Winstonky mi, na rozdíl od téhle sušené rakoviny, chutnají. Játra už déle jak dva měsíce vychutnávají téměř neustálou abstinenci. Párkrát jsem to proložila jedním pivem nebo ciderem, aby se neřeklo. Dva měsíce absolutního ničeho.
A co že je na tomhle všem tak zvláštní a výjimečné? Nic. Žádný superhrdina, žádný zázrak, žádná pohroma. Pokojně se připravují nové projekty, úspěšně se tvářím, že mě všechny zajímají, a poslouchám The Residents. Když si to tak vemeš, je to fajn, no né? Jo. Asi jo.

NECHCI je také důvod

14. června 2015 v 10:18 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Již nesčetněkrát jsem se kvůli neschopností asertivity lidí okolo mě rozčílila a pokaždé mě napadlo, že by nebylo od věci svůj názor vykřičet do světa. No, nestalo se tak nikdy. Až teď.

Inspirací k tomuto výkřiku mi byl konkrétně TENTO článek s příznačným názvem "Nechte mi moje NE". Autorka se v něm zamýšlí na váhou slova NE a hlavně nad tím, jak je možné, že NE vždy neznamená pro druhou stranu odmítnutí. Lépe řečeno, když řekneme NE, nezmění to na naší situaci nic, tedy pomyslná možnost odmítnutí je rozmetána nulovou asertivitou druhé strany a hlavně nám to dává nehezký pocit méněcennosti, že naše názory nejsou brány vážně a není respektováno naše rozhodnutí.

Ups..?

26. dubna 2015 v 14:44 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Tak se na to podívejme. Už je skoro květen. A od června 2014 tu nepřibyl žádný článek. Zdá se to až neuvěřitelné. Asi za to může fakt, že Chemik byl značnou dobu opravdu ztracený. Všechny mé sliby o pravidelnost přispívání vzaly za své. Nicméně chytám novou mízu, částečně se nacházím, a tak by neměl být důvod se pokusit o jistou obnovu této stránky. Možná to nevyjde, možná jo. Přeci jen když se Chemik ztratí z chemie, dodržuje se koncept poněkud hůře. Ale to nevadí. Zkusíme to.
Howgh!

Už tak dlouho..?

28. června 2014 v 9:44 | Ztracený Chemik |  Ztracený deník
Tak jo, podívala jsem se, kdy jsem přidala poslední článek a zděsila se. To jsem opravdu nic nepřidala dva měsíce?! Neuvěřitelné. Ale zároveň mě to nepřekvapuje.
Aktuálně mám za sebou veškeré přijímačky, kterým předcházela úmorná příprava. Přiznávám, že troje jsem rovnou vzdala, z toho jedny na svou vysněnou školu, protože mi prostě ruply nervy. Nejsem na to hrdá. Hlavní ale je, že jsem se dostala na jinou školu, o kterou jsem tak moc stála, takže nakonec vše dobře dopadlo. No... Vše úplně ne. Ač se zdálo, že žiju svůj sen, tak po citové stránce to dopadlo naprosto katastrofálně - opět se "léčím" ze zlomeného srdce. Ale to by mě taky nemělo překvapovat...
Našla jsem si práci, a to dokonce na místě, kde jsem chtěla strašně dlouho pracovat. Když si to tak vezmu, život je fajn. Jenom by občas bylo lepší být ledovou královnou.

P.S. Plánuji to tu trochu oživit, ať se tu alespoň něco děje a neleží to tu zase dva měsíce bez hnutí. Snad se tentokráte zadaří.

Návštěva ÚP

12. dubna 2014 v 10:58 | Ztracený Chemik |  Chemik mluví
Rozhodla jsem se tentokráte sepsat kratší článek o tom, jak probíhá návštěva na Úřadu Práce. A proč? Protože když jsem před téměř dvěma týdny šla na příslušné místo, nevěděla jsem vůbec co a jak, nemluvě o neskutečné nervozitě a nechuti. Nikde jsem nenašla, jak přesně to probíhá, co máte říct, jak se vyplňují formuláře (!), a tak jsem se rozhodla to tu uvézt. Předem upozorňuji, že se jedná o ÚP v Praze, netuším, nakolik se jednotlivé pobočky liší, ale snad mezi nimi přímo propastné rozdíly nebudou.

Náhled do deníku bulimičky, část III. - Leden

6. března 2014 v 14:56 | Ztracený Chemik |  Co bylo
Poslední část, tedy leden. Poté jsem s vedením deníku skončila, protože jsem měla pocit, že to je stejně k ničemu. Založila jsem si již dříve zmiňovaný blog, kde jsem vydržela být aktivní do března, poté se chtěla podřezat (pokusila se o to, bohužel). V druhé půlce března jsem se pomalu začala hrabat zpět nahoru. V červnu jsem měla slabší chvíli, kdy jsem opět hladověla, ale rychle mě to přešlo, díky bohu. Momentálně již neplánuji do něčeho takového spadnout, chci se udržet tam, kde jsem. A snad se mi to povede. Teď ovšem leden.

Náhled do deníku bulimičky, část II. - Prosinec

5. března 2014 v 14:25 | Ztracený Chemik |  Co bylo
V předešlém článku jsem uveřejnila stručnou historii mého počínání a úvod, který v deníku mám, dnes se již dostávám k jednotlivým zápisům. Jako první konec prosince...

Kam dál